HISTORIE BOQUERÓNU

První období – do r.1767

Dlouhá historie obyvatel San José de Boquerón, o jejíž počátečních etapách je známo jen velmi málo, se začíná odvíjet v r.1735. V tomto roce misionář José Teodoro Bravo shromáždí Indiány kmene Vilelas v  misii, která v r.1751 získá jméno San José de Vilelas. Brzy se však ukáže, že podmínky přilehlé oblasti nejsou vyhovující, a tak následujícího roku jezuitský misionář Bernardo Castro požádá příslušné úřady o povolení k tomu, aby mohla být misie přestěhována na vhodnější místo. Když v r. 1758 radnice Santiaga del Estero vydá potřebné povolení, nebrání již nic tomu, aby misie přesídlila do jiné oblasti. Je zvoleno nové umístění s nadmíru příznivými podmínkami – dobrým podnebím, úrodnou půdou, množstvím říček a potůčků, které poskytují dostatek vody. Zde bezprostředně po přestěhování misie vzniká nová osada, nazvaná San José de Petacas, která se krátký čas těší relativnímu blahobytu. Činnost misionářů je však o pět let později přerušena rozkazem španělského panovníka Karla III., který se rozhodne vypovědět jezuity z celého španělského území z „ důvodů … , jež uchovám skryty ve své královské duši “. Oba misionáři , kteří působí v San José de Petacas – Bernardo Castro a Francisco Almirón, jsou zatčeni a vystěhováni a osada, podobně jako ostatní obce založené jezuity, rychle upadá, až úplně přestane existovat ( dnes je možné objevit v houštinách jen zbytky klád a břeven) a její obyvatelé se rozptýlí po celé oblasti.

Období od r. 1767 – do r. 1975

Počínaje r.1767 celá oblast a její obyvatelé jako by pro oficiální úřady neexistovali. V naprostém zapomnění zůstávají až do 20. století, kdy se objevuje možnost využít tuto zónu pro těžební účely. Tehdy tu jedna dřevařská firma přistupuje k masivnímu kácení stromů. Skutečností, že je oblast nutno znovu zalesnit, se vůbec neznepokojuje. Důsledky těžby jsou katastrofální. Podnebí se po vymýcení stromů mění . Dochází k radikálnímu poklesu množství dešťových srážek, jehož důsledky jsou velmi závažné - dříve úrodné území je nyní sužováno suchy, zdroje vody vysychají (s výjimkou řeky Salado), což ještě zvyšuje vyprahlost oblasti. Půda, která postrádá vlhkost, není chráněna lesy a podléhá erozi způsobované větry, se nakonec pokryje vrstvou prachu.Vrstvy podzemní vody téměř vymizí – k tomu, aby jich bylo dosaženo, je třeba vrtat do hloubky 90 – 250 metrů. Celá zóna se mění v polopoušť s velmi chudou vegetace, na níž není možné pěstovat v potřebné míře zemědělské plodiny ani chovat dobytek. Průměrné teploty zatím dosahují extrémních hodnot – objevují se velmi horká léta ( na slunci až 50°C ) a krátké, ale velmi chladné zimy.

Ke špatným podnebným podmínkám se přidává nedostatek pracovních příležitostí. Když nadejde v oblastech Chaco, Tucumán a Salta čas sklizní, celé rodiny do nich odcházejí za prací. Po zbytek roku jsou obyvatelé odkázáni jen na příležitostná, krátkodobá zaměstnání, jako je sekání dříví nebo jeho spalování, kterým získávají uhlí.

Lhostejnost vlády situaci ještě zhoršuje. S výjimkou jediné cesty, která prochází celou provincií a jež je pouze pásem prachu, v této oblasti neexistují silnice. Chybí zde elektřina, telefon i plyn. Nepřicházejí sem noviny ani časopisy. Jelikož na toto území nebyl zaveden elektrický proud, není tu ani televize a rádio, používá se jen několik přijímačů s krátkým dosahem, které fungují na baterie. Izolace je takřka totální. Neexistuje způsob, jak se dozvědět zprávy, nelze dopravit těžce nemocného, jehož stav vyžaduje odbornou lékařskou péči, do nemocnice. Místní lidé žijí osaměle, v domcích, jež jsou od sebe vzdáleny několik kilometrů. Postrádají jakékoli pravidelné kontakty, v případě potřeby není nikdo, kdo by jim pomohl.

Trpí bídou a jsou sužováni  celou řadou problémů. Mezi ně patří i skutečnost, že nevlastní pozemky, na kterých žijí. Nikdo ze zdejších obyvatel není majitelem té části půdy, na níž se nachází jeho dům a na které pěstuje to málo, co tu pěstovat lze. Již odnepaměti tu lidé obývají území, které patří státu, nebo majitele vůbec nemá. Zákon přiděluje půdu tomu, kdo na ní sídlí nejméně dvacet let, neprostupná bariéra byrokracie však znemožňuje, aby byl místním jejich nárok přiznán a oni se tak stali oficiálními vlastníky půdy, na níž žijí.

Nízká kvalita obydlí a špatný zdravotní stav obyvatelstva, jež spolu úzce souvisejí, představují další závažný problém. Domy - chatrče se slaměnými střechami postavené z hlíny- mají jen několik nezasklených otvorů sloužících jako okna, dveře jim úplně chybí. Celá rodina se stravuje a spí v jediné místnosti, ve které se také připravuje jídlo. Zdi a střechy umožňují, aby se v nich uhnízdila „vinchuca“ – druh hmyzu, jež přenáší nemoc zvanou „mal de Chagas“. Příznaky této choroby, která způsobuje trvalé poškození srdce a kterou podle odhadů trpí 86% místní populace, se začínají projevovat po několika letech. Nemocný po určité době zemře, nebo ještě nějaký čas přežívá jako invalida, neschopný jakékoli fyzické námahy.

Vláda se zde nepodílí ani na zdravotní péči. Místní obyvatelé čelí lehkým onemocněním i závažným chorobám léčivými bylinami a zaříkávači. Pojmy jako preventivní lékařská péče, očkování, hygiena nebo hubení vinchuky jsou pro ně zcela neznámé. Vážně nemocným nezbývá nic jiného než čekat na smrt.

Školní výchova sehrává v životě zdejší populace minimální roli. V roce 1975, kdy je činnost misie znovu obnovena, se na celém území o rozloze téměř 14.000 km² nachází pouze 12 škol, jedna škola tedy v průměru připadá na 1.166 km². Cestu do několik kilometrů vzdálené školy musí děti absolvovat pěšky, po vyučování se vydávají domů nenajezené. Školní výuky se proto většinou účastní jen málo z nich. Navíc děti necítí potřebu vzdělávat se. Ke studiu je nevedou ani rodiče, kteří vzdělání nepovažují za potřebné. Domnívají se, že umět číst a psát nebude jejich dětem k ničemu dobré, že v oblasti natolik izolované od okolního světa nebudou moci své poznatky nikdy využít. Situaci ještě zhoršuje skutečnost, že v době sklizní se celé rodiny stěhují do jiných provincií. Problémy v oblasti školní výchovy však nízkou docházkou dětí zdaleka nekončí. Závažné nedostatky se objevují také na straně škol – učitelé postrádají potřebnou kvalifikaci a jejich počet je velmi nízký, ve školách zcela chybí učební materiály a pomůcky, školy poskytují pouze základní vzdělání.

Nová misie - období od r. 1975

V roce 1975 aňatuyský biskup Jorge Gottau žádá jezuity, aby se zhostili dohledu nad touto oblastí. Jezuité jeho žádosti brzy vyhoví. Již o Velikonocích r.1975 přicházejí otcové Juan Carlos Constable a Agustín López do San José de Boquerón, kde zjišťují, že jejich úkol bude nesmírně obtížný. Okamžitě se pouštějí do práce. V prvním roce svého působení musí bezodkladně vyřešit takové množství závažných problémů, že ani nemají čas postavit si obydlí a nocují v jámě vykopané v zemi.