Santiago del Estero nabízí množství surovin, které byly místními
obyvateli využívány už v dobách původního domorodého osídlení.
Techniky, jimiž byly zpracovávány, se postupně vyvíjely - na jejich
zdokonalování se podílely specializace řemesel a kontakt s kulturní
hispánskou tradicí.
Řemeslníci získávali jak užitkové předměty, tak díla
estetického charakteru. Jejich techniky, založené na empirických metodách a
na respektu k tradici, se předávaly z generace na generaci.
Mnohá z původních řemesel však už vymizela a další
prodělávají úpadek. Došlo k značnému úbytku řemeslníků, mnozí
odešli z venkova do měst, kde se věnují jiným, lépe finančně
ohodnoceným činnostem. Mladí lidé, hledající lepší budoucnost, nechtějí
pokračovat s rodinnou tradicí, a tak se přerušila kontinuita předávání
zkušeností novým učňům.
K nepříznivému vývoji přispěla řada dalších problémů
– výrobky jsou prodávány ve vzdálených oblastech a jejich přeprava představuje
pro řemeslníky závažnou obtíž; práce řemeslníků je po finanční stránce
nedostatečně ohodnocena; chybí oficiální i soukromé programy, jež by
podporovaly folklórní řemeslné práce a podněcovaly jejich rozvoj; vzdělávací
programy nezahrnují výuku folklóru, atd.
TKALCOVSTVÍ:
Tkalcovství, nejrozvinutější z místních řemesel, má
v San José del Boquerón nejdelší tradici. Řemeslná technika a
dekorativní a ornamentální tématika, čerpající z odkazu dávných kultur,
jež zde kdysi žily, se předávaly z generace na generaci, a tak má toto
řemeslo vysokou kulturní hodnotu.
Tkalcovskou práci tvoří příprava suroviny, práce na
tkalcovském stavu, tvorba motivu, jenž postupně vzniká, kombinování barev,
atd.
Surovina - většinou ovčí vlna, případně bavlna - musí být
zpracována tak, aby bylo možné dále ji použít: nejprve se vyčistí,
odmastí a spřede, následně je spletena, poté se vypere a nakonec je
obarvena průmyslovými nebo rostlinnými barvami ( kořeny, kůra rohovníku a
kebrača, atd.).
Jakmile je vlna hotová a svinutá do klubíčka, připraví se
tkalcovský stav. Ten sestává z fixní a ze snímací části a je dřevěný
stejně jako mykací stroj a lopatka, které se používají k úpravě útku.
Kusy, na něž se specializují tkadleny argentinské oblasti
Departamento de Copo, pod kterou spadá San José del Boquerón, jsou :
„Baetón“ či „baitón“ : Přikrývka z čisté
vlny utkaná technikou zahrnutí vzoru do útku. Její výroba je obtížná pro
používání velkého množství barevných nití u květinových, geometrických
a zvířecích vzorů, které se vytvářejí na barevném podkladu a které
vznikají na obou stranách - kombinací barevných nití se na tkalcovském
stavu dosáhne pravé techniky výroby gobelínů. Celá přikrývka se většinou
tká najednou, a tak je nutno používat tkalcovský stav větších rozměrů,
na jehož ovládání musí tkadlena vyvinout značné úsilí.
Dekorativní gobelíny : Při jejich tkaní se používá
tatáž technika jako u „baetónu“, k barvení slouží průmyslová a
rostlinná barviva a jejich ornamentální motivy mají původ v místní
mytologii.
Přehozy : Přikrývky vytvořené na tkalcovském stavu
technikou výzdoby osnovy. Tkají se z čisté vlny či z vlny
kombinované pro odlehčení s bavlnou .
KŮŽE:
Kůže je tu používána při výrobě užitkových a uměleckých
předmětů od 18. století.
Zruční sedláři, brašnáři a řemenáři vyrábějí ve svých
obydlích či stáncích různé ozdoby a postroje pro dobytek, oblečení pro
vesničany a sedla.
Zvláště v oblasti Departamento de Copo se používá kůže
přiložená k jezdci a jeho koni, která jim má umožnit proniknutí do
trnitého lesa.
K vykonávání každodenních prací se vyrábějí: lasa,
ohlávky, opratě, měchy a nádoby „arganas“ ( kožené sedlové koše používané při
sklízení medu a vosku ). Kůže se používá také na batohy, na kožené
kabely určené na odnášení hlíny z právě hloubených studní
nebo k načerpání vody, na nádoby ke skladování mléka či látek
používaných k vydělávání kůže, jako jsou např. kořeny některých
rostlin.
DŘEVO:
Obyvatelé oblasti Santiago del Estero žijí v úzkém sepětí
se stromy, jejichž dřevo zpracovávají od dob domorodých kultur až dodnes,
kdy jej používají při výrobě nábytku, pracovních nástrojů a pomůcek i
při konstrukci svých obydlí.
Nejpoužívanějšími druhy dřeva jsou dřevo kebrača bílého,
kebrača barevného, rohovníku, jívy, bodláku křížového, břestovce,
seiba , stromů s latinskými názvy papilionacea a anarcardiaceo a dalších
jihoamerických stromů.
Nábytek: Venkovské židle, se sedadly ze dřeva nebo z překřížených
úzkých či širokých pruhů podešve ; křesla či houpací sítě;
stoly; skříně a vestavěné skříně; fixní a rozkládací kavalce; postele
a kolébky.
Pracovní pomůcky a nářadí: Necky, lžíce, moždíře,
lopaty, stupátka, ševcovská kopyta, rakve, kolovraty a tkalcovské stavy.
Dopravní prostředky: Protože jsou tyto zóny velmi vzdálené
od vydlážděných cest a jelikož v nich nefunguje přiměřená hromadná
doprava, potřebují jejich obyvatelé dopravní prostředky, a to jak pro sebe,
tak pro přepravu pracovního materiálu a zásob. Místní tesaři dosud vyrábějí
vozy i speciální vozy tažené koněm a sloužící pro přepravu dvou osob
zvané „zorra“ a „sulky“.
Kreslířství s náboženskou tématikou : V průběhu
16. a 17. století byly náboženské obrazy objednávány v Limě a v Cuzku,
kde žili a pracovali mnozí kreslíři ze Španělska. Někteří se později přestěhovali
do Tucumánu a usadili se v Santiagu del Estero, kde zanechali své žáky.
V 18. století Tovaryšstvo Ježíšovo založilo ve svých
venkovských misiích dílny, v nichž se vyučovalo umění s náboženskou
tématikou a ze kterých vyšli vynikající kreslíři náboženských
obrazů.
Kulturní a také náboženské změny přispěly k tomu, že význam
kreslířství s náboženskou tématikou velmi poklesl. Poté, co vymizeli
opravdoví mistři kreslíři, zanikla celá tradice tohoto uměleckého odvětví.
V San José del Boquerón se uchována soška svatého
Josefa, jež byla vytvořena domorodou pracovní silou pod vedením jezuitských
misionářů. Pestrá více než jeden metr vysoká dřevěná vyřezávaná soška
znázorňuje světce, chovajícího v jedné paži dítě. Ve druhé roce původně
svatý Josef držel hůl, která se však nedochovala. Oděv obou postav má mnoho
záhybů, což je prvek typický pro americký barokní styl.
Soška svatého Josefa zůstala na svém místě i po vypovězení
jezuitů z této oblasti. V roce 1943 byla umístěna do historického
muzea Museo Histórico de la Provincia de Santiago del Estero. Když však
jezuitští otcové Juan Carlos Constable a Augustín López obnovili činnost
farnosti v San José de las Petacas, začal aňatuyský biskup jednat s příslušnými
úřady provincie o navrácení sochy. Jeho žádosti bylo vyhověno – vláda
nařídila navrácení této dřevěné sochy, jež se uskutečnilo 8. listopadu
1975. Soška byla přijata s velkými projevy radosti a náboženského nadšení
celé místní komunity. Proto se v tento den koná slavnost svatého
Josefa, patrona San José del Boquerón .
